Diagnóza není víc než zákon

Barbora Silná
2. 9. 2017  ・  10 minut čtení

Informovaný souhlas pacienta je jeho vědomý souhlas s poskytnutím zdravotní péče. Kdy mohou zdravotníci pacientovi pomoci a kdy naopak už další zákroky provádět nemonou, si přečtete v novém tématu Medical News.

Praha/Bratislava – Setkání pacienta se zdravotníky a každé jeho ošetření s sebou obnáší celou řadu právních skutečností, které musí zdravotník za všech okolností dodržet a pacient o nich mnohdy ani neví.

Řeč je o udělení tzv. informovaného souhlasu, neboli vědomého souhlasu pacienta s prováděným zákrokem. Podle právních předpisů totiž v naprosté většině vyšetření a ošetření pacieta zdravotníci zasahují do jeho osobní integrity. Vzhledem k tomu, že právo na duševní a tělesnou integritu je jedním ze základních práv každé lidské bytosti, jsou zdravotníci povinni pacienta informovat o všech skutečnostech.

„Zásahy do integrity pacienta se musí dít vždy s respektováním osobnosti pacienta, a zároveň musí být každý zásah právně ospravedlněn, tedy musí existovat právní důvod poskytovatele zdravotních služeb ke konkrétnímu zásahu,“ říká specialistka na zdravotnické právo Právnické fakulty Univerzity Karlovy Lucie Široká. Jedním dechem dodává, že tímto právním důvodem je zejména svobodný a informovaný souhlas pacienta. „Zákonem i praxí užívaný pojem informovaný souhlas v sobě zahrnuje dva prvky. Jedná o souhlasný projev vůle dotčené osoby, který je udělen svobodně a informovaně. Aby mohla osoba udělit souhlas těchto kvalit, musí vždy v potřebném rozsahu znát skutečnosti, které jsou pro jeho rozhodnutí podstatné,“ nastínila Široká.

Kdy lékaři souhlas pacienta k ošetření nepotřebují

Běžným příkladem, se kterým se zdravotníci setkávají každodenně, je život ohrožující stav pacienta v bezvědomí, kterého záchranná služba dopraví na urgentní příjem nemocnice. V jakém rozsahu mohou zdravotníci pacientovi poskytnout zdravotní péči, aby jejich zásah do jeho osobní integrity byl v souladu se zákonem?

„Je to jeden z typických příkladů tzv. krajní nouze. Pacient se nachází ve stavu, ve kterém není způsobilý souhlas udělit, a zároveň je v přímém ohrožení života nebo zdraví. Pro takové případy zná zákon výjimku z nutnosti udělení souhlasu – zdravotníci tak mohou poskytovat zdravotní služby i bez něj,“ vysvětluje Lucie Široká. Zároveň s tím ale podotýká, že zdravotníci mohou provést pouze ty zákroky, které jsou k přímému prospěchu zdraví pacienta. „Lékaři tak nemohou při poskytování služeb bez souhlasu například pro jistotu při otevřené operaci odstranit slepé střevo pacienta, pokud jej přímo neohrožuje na životě,“ doplnila právnička Široká. Pokud by takový zákrok provedli a pacient by se o této skutečnosti následně dozvěděl, vystavuje se zdravotnické zařízení možnému soudnímu sporu.

Do této složité situace se dostávají lékaři i v jiných případech. „Pokud při operaci pacientky, která jde na banální gynekologický zákrok související například s plánovaným otěhotněním, lékaři při operaci zjistí, že má novotvar v dutině břišní, v operaci pokračovat nemohou, byť je pacientka v celkové anestezii. Nejprve ji musíme probudit, seznámit se všemi skutečnostmi, a teprve pokud souhlasí s další léčbou a nutnou operací, tak zákrok můžeme provést,“ líčí z praxe anestezioložka Jitka Valníčková.

To potvrzuje i právnička Široká. „Jakékoli provedení zákroku bez řádného právního důvodu je neoprávněné a tudíž protiprávní, a to i v případě, že by bylo z lékařského hlediska opodstatněné a pacientovu zdravotnímu stavu dle obecného mínění prospěšné. Obecně tedy platí zásada, že diagnóza není víc než právo,“ upozorňuje Široká s odkazem na nález Ústavního soud České republiky z 18. května 2001, kdy ve svém nálezu senát rozhodl z části o důvodnosti podané žaloby ženy, která byla podrobena proti své vůli převozu a vyšetření na psychiatrii.

Podobná právní úprava platí i na Slovensku. Podle advokáta z právní kanceláře Baducci Legal Petera Marenčáka jsou na Slovensku vymezeny všechny situace taxativně v zákoně o zdravotní péči. “Podobně jako v České republice budou existovat případy tzv. stavu nouze nebo naléhavé péče, v nichž nelze získat informovaný souhlas včas, lze však předpokládat, že případy ochranného léčení pacienta uložené soudem podle trestního zákona,” konstatoval Marenčák.

Naznačil tak druhou skupinu případů, kdy se ze zákona souhlas pacienta nevyžaduje – povinné léčení pacienta. „Jedná se o případy v souvislosti s ochranou veřejného zdraví nebo s ochranným léčením nařízeným soudem v trestním řízení. Pod pojmem povinné léčení si lze představit zejména očková, některá povinná vyšetření a léčení některých infekčních nemocí,“ nastínila Široká.

To platí také na Slovensku. “Stejně tak platí, že bez informovaného souhlasu může zdravotnické zařízení převzít do ústavní péče osobu šířící přenosnou chorobu, která závažným způsobem ohrožuje její okolí,” konstatoval Marenčák, ale upozornil, že takové převzetí je však zdravotnické zařízení povinné oznámit příslušnému soudu nejpozději do 24 hodin . “Soud následně rozhodne o zákonnosti dotčeného důvodu převzetí, přičemž až do jeho rozhodnutí může zdravotnické zařízení ve vztahu k dotyčné osobě provádět pouze takové zdravotnické výkony, které jsou nezbytné pro záchranu jejího života a zdraví nebo zajištění jejího okolí,” uzavřel Marenčák.